Habermannův mlýn.

Od rukopisu k filmovému scénáři…

Když před deseti lety dokončil spisovatel Josef Urban svůj románový debut Habermannův mlýn, netušil, jaký zájem jeho kniha vyvolá. Téma česko-německých vztahů na pozadí divokého odsunu sudetských Němců z republiky bylo do té doby buď tabuizované, zatracované, nebo nikoho z širší veřejnosti v podstatě nezajímalo. Urban byl prvním porevolučním autorem, který kontroverzní problematiku u nás otevřel. Zaujal novináře a filmaře, vyvolal zájem mladých lidí, nové generace, nezatížené dobovými předsudky a čtyřicetiletou doktrinou komunismu.
O to drtivější byly reakce většiny těch dříve narozených, a to nejen komunistů. Ale bylo to pochopitelné… Lidé, kteří prožili okupaci, nebo hrůzy a utrpení války znají z přímého vyprávění svých blízkých, budou mít do smrti pod kůží zakódován fakt: Němec je nepřítel! Román Habermannův mlýn vychází poprvé v roce 2001, v době tak často diskutované tlusté čáry za česko-německými vztahy. Kniha je vydaná v opavském nakladatelství, na bývalém území Altreichu právě v době, kdy čeští obyvatelé narození na tehdy německém území, mohou díky změně německých zákonů získat dvojí občanství. Občanství, které umožňuje mnohem lépe placenou práci v Německu. I to je mlýn na vodu těch, kteří chtějí vidět černobíle...
Černobílé vidění historických údálostí, které nelze pamětníkům vyčítat, má i své hmotné důvody. Po milionech odsunutých sudeťáků zde zůstaly majetky v podobě chalup, statků, zemědělských usedlostí, ale také honosných domů, hotelů a lázní, které tehdejší Němci na našem území budovali po staletí. Přestože možnost majetkového vyrovnání je dnes jen teoretická, je stále dost těch, u kterých možnost prolomení Benešových dekretů vyvolává obavy. Ale také je musíme chápat. Historie plná válek a změn režimů dostatečně ukázala, že na Zemi je možné vše...
Urbanova kniha je připomínkou tehdejšího zla, prolamuje oblíbené rčení o české holubičí povaze. Také proto je pro mnohé z nás nepříjemná... Ale pokud chceme dnes porozumět přítomnosti, musíme vědět, co se tenkrát stalo. Román Habermannův mlýn se zakládá na skutečných událostech. Je zasazen do období mezi rokem mnichovské dohody 1938 a rokem 1945, kdy končí válka a začíná odsun. Kniha ukazuje jednu z nejčernějších kapitol ve vztazích mezi Čechy a Němci. Krutosti, které provázely vyhnání, zůstávají pro mnohé z nás tabu dodnes. Mnoho Čechů nechce, aby jim byly připomínány, mnoho Němců setrvává na mínění, že poválečným odsunem bylo učiněno příkoří, které nebylo nikdy odčiněno. Otázka kolektivní viny dodnes rozděluje naši společnost.
Román je situován do malé sudetské vesnice. Němec August Habermann je ve vesnici váženým mužem, majitelem mlýna a lesní pily. Snaží se být lidský k Němcům i Čechům. Vždyť všichni byli ještě donedávna sousedy. Do Habermannova života však fatálně zasahuje konec války, dávající průchod osobní mstě, národnostní zášti, závisti a touze po cizím majetku. Celý děj vrcholí v prvních květnových dnech roku 1945, kdy mlynář za nevyjasněných okolností zmizí...
Kniha vyvolá kontroverzní reakce a brzy zmizí z prodejních pultů. Formou i obsahem přímo vybízí k filmovému zpracování. A tak se v roce 2002 z úspěšného spisovatele stává scenárista, který vlastní románovou předlohu adaptuje do stejnojmenného scénáře. Ve stejném roce získává Urban cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář, udělovaný v rámci „českých lvů“ Českou filmovou a televizní akademií.
Zájem filmařů je okamžitý. O realizaci filmu projeví zájem renomovaní režiséři, mezi prvními Filip Renč a Vladimír Michálek. Doba však tématu ještě nepřeje. Setrvačnost v myšlení se promítá do nemožnosti realizace. Dílo odmítá Česká televize, nezbytný koprodukční partner každého většího filmového projektu. A tak je asi paradoxem, že o původně český film českého autora se nakonec uchází Němci… s česko (německým) režisérem Jurajem Herzem, kterého k natočení sudetského příběhu vedla i osobní zkušenost. Režisér, který od své emigrace na konci 80. let působí i v Německu, žil před válkou v německé vesnici v pohraničí. „Když jsem ve svých 10 letech opouštěl bránu koncentračního tábora v Sachsenhausenu, ve snu by mne nenapadlo, že se někdy budu vracet k této degradující etapě mého života“ - říká režisér Juraj Herz. „Realizace filmu pro mne osobně znamená částečné vyrovnání se s minulostí. Věřím, že forma i obsah přispěje k vyrovnání se s minulostí i pro statisíce lidí, kteří tuto tragickou dobu prožili. Je to obrovská výzva a zodpovědnost současně. Krutosti, které provázely vyhnání, zůstávají dodnes tabu.“
Podle režiséra se nemá zlé oplácet zlým. I proto vyhnání Němců hned po válce, ještě před Benešovými dekrety, které přišly až v září, nebylo důstojné českého národa. „Byly tam msty, obavy z toho, že Němci věděli, kdo je udavač… a byl tam i majetek. Tato příkoří nebyla nikdy odčiněna.“ „Pro film nazrála doba, vzájemné vztahy se musí upravit,“ domnívá se režisér.
Film Habermannův mlýn podle Urbanovy předlohy byl uveden do kin v říjnu 2010. Získal Bavorskou státní filmovou cenu 2010. Na uznání v Čechách teprve čeká...
Spisovatel a scenárista Josef Urban zůstal česko-německé tematice věrný. V současnosti natáčí nový český celovečerní film Země divokých sviní.

LŽIVÁ KNIHA?

Habermannův mlýn, scénář či kniha, více než deset let dlouhá anabáze, která v letošním roce vyvrcholila uvedením stejnojmenného distribučního celovečerního filmu do kin současně nejen u nás, ale i v Německu a Rakousku. Pro mě osobně objevný a v jádru pravdivý projekt, pro druhé skandální, nepřijatelný text s podloudným obsahem.
Celý nápad sepsat osudové vyprávění o mlynáři Habermannovi jsem dostal na sklonku devadesátých let. Pocházím totiž ze Zábřehu na Moravě, narodil jsem se tady a ještě donedávna jsem jezdil na ulici ČSA za svými rodiči. Dnes jezdím na opačný konec města, kde oba leží na hřbitově. Mám rád zdejší kraj, s věkem se ze mě stal patriot, přestože jsem měl možnost cestovat a poznat svět. Jistěže tyto vazby k domovu přichází s věkem, ale také se ztrátami, kterými je náš život lemován. Po smrti rodičů jsem si uvědomil, jak pevné vazby mě v životě obklopovaly, a o co všechno jsem přišel. Ale takový je život, do kterého jsme byli vrženi. Můžeme bojovat za skvělé ideály mládí, pak přijde direkt, který nás usadí, jako by naše dosavadní myšlenky obestřela na okamžik tma. Vzpomínám si, jak jsem stál na okraji hrobu, díval se na černou rakev s květinami a slova faráře jsem vůbec nevnímal. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem holé větve stromů, díval se do dáli k modrým lesům v údolí Moravské Sázavy. Najednou se mně ulevilo, na rozpálené tváři mě polechtal vítr z hor. Potom se ozvalo zadunění a já se opět otočil. Hrouda hlíny se právě rozletěla po černém víku rakve...
V těch kopcích, co jsou vidět od hřbitova, jsem strávil spoustu času. A potom, ve školní lavici, jsem se vždy cítil svázaný. Vždy jsem měl pocit, že mně škola brala svobodu. Byl to ohromný díl času, který jsem tam strávil - na ZŠ a potom na gymnasiu. Právě proto znám velmi dobře nejen zdejší kraj, ale i reálie a historii města.
Habermannova vila, kde se děj mého románu odehrává, se nachází v Bludově, jen několik kilometrů od Zábřehu. K příběhu Augusta Habermanna jsem se dostal již jako kluk, když jsem se s tátou plavil na kánoi po řece Moravě. To byl také jeden z mých soukromých objevů. Kánoi jsme tenkrát převrátili kousek nad náhonem a já i táta jsme se mokří jako krysy vypotáceli na břeh, jenž byl zarostlý kopřivami, za kterými v zeleni lužní džungle stál oprýskaný a zarostlý Habermannův mlýn. Táta mně o Habermannovi tehdy poprvé vyprávěl. To bylo koncem sedmdesátých let. Román Habermannův mlýn jsem napsal mnohem později, přesně v roce 1999.
Při práci jsem vycházel z reálných vzpomínek pamětníků, ale jako spisovateli mi nešlo o to, historicky příběh přesně zmapovat. K tomu došlo až později. Chtěl jsem vytvořit dílo, které by vystihovalo dlouholetý problém česko-německých vztahů, a to na základě zajímavého příběhu. Z tohoto důvodu jsem také zaměnil jména hlavních hrdinů, a do úvodu knihy napsal, že se jedná sice o story s reálným základem, která však má svoji literární licenci. Neměl jsem a nemám dodnes žádný důvod někoho poškodit. Při psaní mě ani ve snu nenapadlo, jak živé konsekvence, a to v podstatě až do dnešní doby, má celá ta dlouhá a spletitá historie. Fakt, že se po vydání knihy rozpoutala taková kampaň, “jak to vlastně ve skutečnosti bylo,“ a v podstatě investigativní pátrání, mě velmi překvapila. Myslím, že každý ze starších lidí, kteří příběh znali, vnímal fakt, že jsem se svým románem zastal nevinného mlynáře, který byl zavražděn. To, myslím, kvitovala většina mých čtenářů.
V souvislosti s natáčením filmové verze Habermannova mlýna se objevil v Lidových novinách článek “Film podle lživé knihy“. Jeho autoři se podjatým způsobem dotýkají tohoto románu v tom smyslu, že se příběh takovýmto způsobem nikdy neodehrál a že poškozuje některé osoby s Habermannovým mlýnem spojené. Překvapil mě způsob přinášené informace, především fakt, že mě se jako autora nikdo na nic neptal. Nikdo nekontaktoval novináře, kteří případ, na rozdíl od redaktorů LN, opravdu znali. Po vydání knihy, kde bylo úvodní upozornění, že se jedná o literární, nikoliv dokumentární dílo, jsem se autorsky podílel na natočení dokumentárního snímku se stejnojmenným názvem. Sběr materiálů a dokumentů však pokračoval dál. Kontaktoval jsem mnoho lidí, z nichž většina (starší lidé z Bludova a okolí) nechtěla vypovídat z pochopitelných důvodů na kameru.
Kniha Habermannův mlýn je především románem. Není to literatura faktu. Jistě, byl jsem ovlivněný atmosférou vzpomínek pamětníků. A připomínám, že některé vzpomínky a výpovědi jsou více než dvacet let staré. Přesto jsem jména v příběhu změnil. Právě proto, abych nikoho nepoškodil. Když je ale fabule příběhu inspirována skutečnou událostí, vždycky se najde někdo, komu to bude vadit. Rozumím tomu, nicméně dodávám, že právě proto jsem reálné události detailně později zmapoval nejen dokumentárním filmem, ale i dalšími doklady a výpověďmi, které potvrzují, že skutečnost předčila moji literární fikci. Nemám tudíž důvod se nikomu omlouvat. Naopak, mám důvod se za své dílo o to více postavit s vědomím, že jsem se zastal nevinného člověka.
Filmový zrod příběhu byl velmi obtížný, o jeho peripetiích bych mohl napsat útlou knihu. Skutečností je, že Habermannův mlýn vznikl. Práce na scénáři pro mne byla radostnou událostí, především pak skutečnost, že toto již technické dílo (scénář) bylo poctěno Cenou sazky v rámci udílení cen české filmové akademie Český lev 2002. Následný prodej práv do Německa v roce 2002 nic nezměnil na skutečnosti, že byly vyvíjeny další a další verze scénářů. Po osmi letech práce česko-německé produkce příběh spatřil světlo světa na filmovém plátně. Režijně se příběhu ujal Juraj Herz, který v letošním roce získal v Německu ocenění – Státní bavorskou cenu za Habermannův mlýn, spolu s ním byl oceněn i německý herec...
Na příběhu Habermannova mlýna je očividné, že cesty osudů jsou nevyzpytatelné a že každá maličkost, každá jemná nuance i událost v životě lidském, natož pak zločin či vražda má své konsekvence, které se vpravdě nedají předvídat, ale já věřím, že spravedlivé jsou. Před lety jsem v Nepálu po skončení naší vodácké expedice potkal na břehu Baghmati buddhistického mnicha v purpurovém hábitu. Když jsem mu položil otázku, co je v životě pravda, ukázal do vln kalné řeky: „Vidíš ten proud?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „To je pravda tohoto okamžiku, ale i tento okamžik právě odnesl čas.“ Díval jsem se na něj a potom na řeku, i na chrám smrti Pashupatinath. Jeho oči byly stále jemně zelené, a já si vzpomněl na řeku Moravu a Habermannův mlýn. Měkký hlas mě znovu pohladil po vlasech: „Chceš li znát pravdu, musíš se zastavit, zklidnit se a čekat. Odpovědi se dočkáš, ale musíš vytrvat třeba hodinu, den, dva, a možná i roky. Teprve potom uvidíš výsledek své práce.“ Mnich se lehce usmál a opět se otočil k řece, díval se na ni laskavým pohledem a čekal na její další odpovědi. Potom jsem čekal i já, téměř deset let: na film, na reedici této knihy, ale také na další velký projekt s česko-německou tematikou. Díval jsem se přitom do nebe i k zemi, byl jsem hrdý i zhrzený, stál jsem v klidu, a někdy si hryzal nervózně nehty. Byl jsem to já, a všechno je pryč jako voda, je to prázdné...
Jen idea letí potemnělou oblohou jako šíp a všichni dole v údolí očekávají nový den...